Přerušení pracovní cesty

     Pokud zaměstnavatel vyšle zaměstnance na pracovní cestu, je podle § 153 zákoníku práce povinen stanovit nejpozději před nástupem zaměstnance na tuto cestu podmínky jejího konání, tj. také začátek, místo nástupu a místo ukončení a dobu trvání této cesty. Zaměstnanec je povinen podmínky stanovené zaměstnavatelem dodržet.

     Mohou však nastat situace, kdy zaměstnanec bude ze soukromých důvodů chtít odjet do místa, kam byl zaměstnavatelem vyslán, dříve anebo v tomto místě setrvat déle. Zákoník práce na takovéto případy pamatuje a připouští možnost přerušení pracovní cesty před nástupem výkonu práce anebo po ukončení výkonu práce. Podmínkou je, že takové přerušení pracovní cesty ze soukromých důvodů zaměstnance bude zaměstnavatelem před nástupem na pracovní cestu zaměstnavatelem povoleno.

     Protože tato možnost je v praxi stále častěji využívána, připomeňme si, co k této oblasti zákoník práce uvádí a jak by tedy mělo být v uvedených a podobných případech postupováno. Přitom je třeba vzít v úvahu zejména ustanovení § 160, § 162 odst. 2, § 163 odst. 5 a § 170 odst. 6 zákoníku práce. Z těchto ustanovení je zřejmé, že zákoník práce bezprostředně řeší pouze případy dohodnutého přerušení pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance před začátkem výkonu práce a po ukončení výkonu práce, pro který byl zaměstnanec na pracovní cestu vyslán, nikoliv v průběhu pracovní cesty. Jde tak např. o případ, kdy zaměstnanec chce odjet ze soukromých důvodů do určeného (nebo blízkého) místa výkonu práce o den, dva i více dní dříve, než určil zaměstnavatel v podmínkách konání příslušné pracovní cesty, anebo má v úmyslu v tomto anebo jiném místě zůstat ještě nějakou dobu ze soukromých důvodů po ukončení výkonu práce na pracovní cestě.

     S takovýmto přerušením pracovní cesty zaměstnavatel může, anebo nemusí souhlasit. Pokud vysloví souhlas, měl by z praktických důvodů, zejména v zájmu jednoznačnosti nároků zaměstnance, k zamezení vzniku případných možných komplikací při určování výše nároku zaměstnance na cestovní náhrady a řešení případných pozdějších nesrovnalostí, také co nejpřesněji dohodnout anebo určit nejen podmínky konání pracovní cesty, ale také podmínky přerušení pracovní cesty, tj. zejména začátek a konec přerušení apod. Praxe neustále ukazuje, že i v tomto případě je vhodné příslušné podmínky stanovit (dohodnout) prokazatelně před pracovní cestou např. v příkazu k pracovní cestě.

     Přerušením pracovní cesty z důvodu na straně zaměstnance nejsou případy, kdy výkon práce na pracovní cestě byl přerušen z důvodu nepracovních dnů, svátků, nepříznivého počasí, kalamity či jiné nahodilé události anebo z důvodu na straně zaměstnavatele (špatná organizace práce apod.). V těchto případech přísluší zaměstnanci cestovní náhrady v plné výši až do řádného ukončení pracovní cesty. Zaměstnavatel však v takovýchto a podobných případech může nařídit předčasné ukončení pracovní cesty.

     A jaké náhrady zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty přísluší? Náhrada jízdních výdajů vynaložených zaměstnancem v době dohodnutého přerušení pracovní cesty přísluší zaměstnanci podle § 160 zákoníku práce v prokázané výši, maximálně však do výše, která by zaměstnanci náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo.

     Náhradu výdajů za ubytování není podle § 162 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel po dobu uvedeného přerušení pracovní cesty povinen zaměstnanci poskytnout, a to ani v případě, že ubytování musel zaměstnanec, s ohledem na podmínky konání pracovní cesty a ubytovacích služeb, případně i po tuto dobu hradit.

     Stravné zaměstnanci po dobu přerušení pracovní cesty nepřísluší. Podle § 163 odst. 5 zákoníku práce se v zásadě poskytuje stravné při pracovní cestě s dohodnutým přerušením pracovní cesty před nástupem výkonu práce od okamžiku začátku výkonu práce a při dohodnutém přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce do okamžiku ukončení výkonu práce.

     Náhrady nutných vedlejších výdajů přísluší podle § 164 zákoníku práce zaměstnanci pouze v případě, že vznikly v přímé souvislosti s pracovní cestou.

     Pokud byl tedy zaměstnanec vyslán na pracovní cestu a před jejím započetím se prokazatelně předem dohodl se zaměstnavatelem na přerušení pracovní cesty (ze soukromých důvodů) před nástupem k výkonu práce, přísluší mu podle shora uvedených ustanovení zákoníku práce za dobu přerušení pracovní cesty náhrada prokázaných jízdních výdajů, a to do výše, která by mu náležela v případě, že by k přerušení pracovní cesty nedošlo, tj. maximálně částka, kterou by vynaložil při cestě určeným dopravním prostředkem z určeného místa nástupu na pracovní cestu do místa, kam byl vyslán vykonat příslušnou práci. Ostatní cestovní náhrady, tj. náhrada prokázaných výdajů za ubytování, prokázaných jiných jízdních výdajů, prokázaných nutných vedlejších výdajů a stravné přísluší zaměstnanci v uvedeném případě až od začátku výkonu práce. Tedy ne od okamžiku, kdy měl podle příkazu k pracovní cestě na tuto pracovní cestu nastoupit, ani od odjezdu dopravního prostředku či od začátku normální pracovní doby zaměstnance nebo jiného okamžiku, ale od okamžiku skutečného začátku výkonu práce, kterou byl na pracovní cestu vyslán vykonat.

     Při předem dohodnutém přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce se podle uvedených ustanovení zákoníku práce postupuje obdobně, tzn., že zaměstnanci přísluší cestovní náhrady pouze do okamžiku ukončení výkonu práce na pracovní cestě a náhrada jízdních výdajů při návratu v prokázané výši, max. však do částky, kterou by vynaložil při cestě zpět určeným dopravním prostředkem do předem stanoveného místa ukončení pracovní cesty.

     Tak jako tuzemskou, tak i zahraniční pracovní cestu může zaměstnanec, z důvodů na své straně, se souhlasem zaměstnavatele přerušit, a to před nástupem k výkonu práce, pro který byl na pracovní cestu vyslán anebo po jeho ukončení. Při poskytování náhrady jízdních výdajů, náhrady výdajů za ubytování, náhrady nutných vedlejších výdajů a zahraničního stravného se postupuje obdobně jako u tuzemské pracovní cesty. Kapesné, pokud ho zaměstnavatel zaměstnanci při zahraniční pracovní cestě poskytuje, se stanoví podle § 180 zákoníku práce určeným procentem ze zahraničního stravného. Protože za dobu uvedeného přerušení pracovní cesty zaměstnanci zahraniční stravné v zásadě nenáleží, nepřísluší mu po tuto dobu ani kapesné.

Zaměstnanec bydlící v Brně byl vyslán do Prahy na školení, které začíná v pondělí v 9.00 hod. a končí v pátek ve 14.00 hod., s určeným nástupem na pracovní cestu v místě bydliště v pondělí v 6.00 hod. a ukončením pracovní cesty v pátek v místě bydliště. Zaměstnanec po té požádal zaměstnavatele o souhlas s přerušením této pracovní cesty před nástupem výkonu práce, protože chce odjet ze soukromých důvodů do Prahy již v sobotu ráno (chce jít na koncert), a o přerušení pracovní cesty po ukončení výkonu práce, protože zpět do Brna chce jet až v neděli, neboť má v úmyslu navštívit své přátele v Praze. Může mu zaměstnavatel poskytnout náhrady cestovních výdajů, když s takovýmto přerušením pracovní cesty souhlasil?

     Pokud zaměstnavatel prokazatelně před pracovní cestou souhlasil s uvedeným přerušením pracovní cesty…